Podlešák: Dres Sparty měl vždy největší kouzlo

Mezi nejvýraznější postavy Sparty v první dekádě nového tisíciletí patřil bezesporu útočník MARTIN PODLEŠÁK, který v našem klubu získal nejen titul, ale také výraznou přízeň fanoušků. „Sparta byla od dětství můj klub, kde jsem vyrůstal a chtěl odehrát celou kariéru. Sparťanský dres pro mě měl vždycky největší kouzlo,“ přiznává současný agent, který nemůže 9. prosince chybět s mistrovskou partou z roku 2007 na NÁVRATU LEGEND. Spolu s dalšími nehrajícími mistry ho čeká před utkáním autogramiáda pro fanoušky.

Těšíte se na staré parťáky, se kterými jste získal titul?
Těšil bych se o něco víc, kdybych šel hrát. Mám bohužel hodně bolavá záda, která mi nedovolí jít na led. Hrozně rád bych šel hrát, ale pro mě by to znamenalo na další dny opravdu velké bolesti. Určitě se ale přijdu podívat, a věřím, že přijde i hodně sparťanů.

Jsou bolavá záda dozvuk kariéry?
Ani ne dozvuk, protože mě trápila už posledních pět sezon, kdy jsem ještě hrál. Když jsem odcházel ze Sparty, zjistilo se, že mám vrozenou vadu páteře. Od té doby s tím bojuju bez operace a dělám všechno proto, abych na ni nemusel.

Mrzí vás, že vám zdraví ukončilo kariéru lehce po třicítce?
Samozřejmě mě to mrzelo, ale víc mě mrzel moment, kdy jsem skončil ve Spartě. Upřímně, Sparta byla od dětství můj klub, kde jsem vyrůstal a chtěl odehrát celou kariéru. Už od mládí jsem ale bojoval se zraněními, prakticky jsem neměl jedinou celou sezonu. V Americe jsem přes dvě sezony úplně vynechal, kvůli čemuž už jsem se nikdy nevrátil na předešlou výkonnost. Po návratu do Sparty jsem tak bojoval víc sám se sebou a se svojí hlavou.

Cítíte, že současným lidem ve Spartě záleží na tom, aby bylo staré zklamání smazané?
Se Spartou mám uhlazené vztahy hodně dlouho. Nebyl jsem rozhodně naštvaný na klub, ale spíš na moment, kdy mi to bylo oznámeno. Konec ve Spartě jsem oplakal. A hodně. Pak už radost z hokeje nebyla nikdy stejná, z hokeje se stala spíš dennodenní rutina a chyběl mi zápal. Sparťanský dres pro mě měl vždycky největší kouzlo.

Fanoušci to dobře věděli, potěšilo vás, jak se za vás tehdy postavili?
To víš, že jo. Už tenkrát, kdy se rozjížděly sociální sítě, jsem dostal spoustu zpráv. Potěšilo mě to, ale zase to není tak, že by mě hokej přestal bavit. Já hokej zbožňuju, proto v něm pracuju dál, ale když mi na Spartě oznámili, že se budu stěhovat, byla to rána, která tu vášeň přidusila.

Jak jste si užil titul v roce 2007, kdy jste nastupoval vedle velkých sparťanů?
Byl to určitě největší úspěch mé kariéry. Byla to úplně první sezona, někteří hrají extraligu dvacet let a titul nemají. Já jsem byl vděčný, že mám jako odchovanec štěstí být v takovém týmu. Sešel se skvělý mančaft, který se v lednu doplnil například Lubošem Robem nebo Jirkou Zelenkou. Všichni starší hráči dali tým skvěle dohromady, každý makal za druhého a nebyl v něm jediný rušivý element.

Musel jste se jako odchovaný sparťan mezi takovými mazáky jako Jarda Hlinka, Petr Ton nebo Jirka Vykoukal nejprve rozkoukat?
Na Jardu Hlinku jsme chodili koukat na tréninky jako dorostenci. Petra Tona si ze svého mládí tolik nepamatuju, ale hrozně jsem se těšil na Jirku Zelenku. Jeden z nejlepších hráčů sparťanské historie, a když ho potkávám na střídačce v Berouně, kde pomáhám trénovat děti, máme si vždycky co říct. Jirka byl skvělý spoluhráč, je zábavný společník a parťák do kabiny i na pivo.

Jak vzpomínáte na celou jarní jízdu v playoff přes Zlín, Liberec a Pardubice až k titulu?
Zlín byl tenkrát velmi silný, navíc mezi námi byla obrovská rivalita, ale strach nikdo neměl a postoupili jsme po pěti zápasech. V Liberci jsme dostali první zápas pět gólů a Lukáš Pabiška řekl do novin, že takhle slabý soupeř tam dlouho nehrál. Od té doby už jsme to nepustili, ale s Pardubicemi byla série hodně vyrovnaná. Skvěle hráli Ondra Kratěna, Petr Ton nebo Jarda Hlinka. Jirka Vykoukal řídil celou obranu a snad neslezl z ledu. Nechci ale nikoho vynechat, protože všichni zkušenější hráči byli opravdovými lídry na ledě i v kabině. Člověk na tehdejší kabinu strašně rád vzpomíná. My mladí jsme se rozkoukávali, ale byli jsme hrozně vděční, že tam můžeme být.

Fanoušky jste si získal svou obětavostí a nasazením. Kdyby jste se dneska z pozice agenta viděl, vzal byste se pod svá křídla?
Ono to je těžké. V extralize jsem se tímhle stylem prezentoval jen proto, že jsem musel změnit svou hru. Kvůli otřesům mozků jsem se po Americe nikdy nedostal na úroveň, na které jsem byl před zraněními. V mládí jsem byl technický centr, ale postupem času se můj styl změnil. Byla to přirozená cesta, co hrát. Snažil jsem se být nepříjemný, dostat se soupeřům pod kůži a docela mě to bavilo. (usmívá se) Věřím, že jsem to místy dělal i dobře.

Bylo pro vás psychicky náročné vyměnit roli technika za dříče?
Mrzelo mě, že jsem se nedostal na úroveň, na které jsem byl dřív. Měl jsem na sebe vždycky velká očekávání a hokeji dával všechno. To platí i dneska, ale je to o prioritách. Buď kluk chce, anebo to dělat nechce. Věděl jsem, že musím něco změnit a pro mě byl vždycky prvořadý tým. Tohle byl nejpřirozenější způsob, jak si nastartovat kariéru v extralize.

Extraligu sledujete převážně jako agent, ale jak si užíváte naše zápasy jako sparťan?
Chodím na áčko alespoň jednou dvakrát za měsíc, jinak chodím na mládež. Sparta se prezentuje atraktivním a svižným hokejem. Ve hře je spousta přihrávek a zapojuje se všech pět hráčů v lajně. Oproti době, kdy jsme hráli o titul, je to jiné. Mně se hokej Sparty líbí, na oko je atraktivní a Spartě bych hrozně přál, aby už vyhrála titul. Hlavně Mírovi Formanovi, který je ve Spartě strašně dlouho a byl můj první klient. Když už má Sparta letos 120 let, bylo by skvělé, aby mohli kluci na konci slavit jako my v roce 2007.